Po celý život je téměř nemožné vyhnout se konfliktům. I ten nejklidnější a nejmírumilovnější člověk se dříve či později setká s obtížným rozhovorem, nedorozuměním s přítelem, třenicemi s partnerem nebo neshodami v práci. Ve skutečnosti jsou tyto situace, i když nepříjemné, nezbytné pro budování pevných a upřímných vztahů. Existují však lidé, kteří mají hluboký odpor k jakékoli situaci, která zahrnuje konfrontaci. Proč by ale člověk měl raději mlčet, než aby čelil konfliktu?
Psychologie nabízí několik odpovědí na tuto otázku, které vycházejí z lidské povahy, osobní historie a potřeby citové ochrany. Některé lidi pouhá představa hádky nebo neshody natolik znepokojuje, že se rozhodnou mlčet, i když by mluvení bylo nejrozumnějším východiskem ze situace. I když na první pohled volí „klid“, může být tento zvyk zdrojem dlouhodobého citového utrpení.
Co to znamená, když člověk stále mlčí?
Touha vyhnout se konfliktu je pochopitelná. Nikdo nemá rád hádky nebo vypjaté chvíle v osobním či profesním životě. Snaha žít bezkonfliktní život je však stejně nereálná jako chodit v dešti a nezmoknout. Konflikty nejsou ze své podstaty špatné, a pokud jsou řešeny s respektem a zralostí, mohou být motorem pozitivních změn, lepšího porozumění a hlubších vztahů.
Ale pro ty, kteří se hluboce bojí konfrontace, je každý malý nesouhlas vnímán jako obrovská hrozba. Není to proto, že by byli slabí nebo zbabělí: často za tímto chováním stojí bolestná osobní historie nebo obranné mechanismy, které byly kdysi nezbytné pro citové přežití.
Důvody, proč se člověk systematicky vyhýbá konfliktům a mlčí, jsou rozmanité a složité. Za prvé, existují lidé, kteří jsou svou osobností mírumilovní a usilují o harmonii ve svém okolí. Pro ně je nepříjemné už jen pomyšlení na to, že by měli zvýšit hlas nebo někomu odporovat.
V jiných případech je důvod mnohem hlubší: zkušenosti z dětství a dospívání silně ovlivňují způsob, jakým každý z nás řeší konflikty. Vyrůstání v rodině, kde se spory řešily křikem, agresí nebo výhrůžkami odchodem z domu, zanechává emocionální jizvy. V dospělosti tak mnoho lidí volí mlčení jako způsob, jak se chránit před bolestí, která je sice v současnosti iracionální, ale působí velmi reálně.
Strach ze ztráty kontroly
Dalším z nejčastějších důvodů je strach ze ztráty kontroly. Někteří lidé zažívají ochromující strach při pomyšlení, že by mohli říci něco, co by neměli, ublížit svým blízkým nebo ještě zhoršit obtížnou situaci. Tento strach není vždy vědomý, ale v chování je velmi patrný.
Navíc u těch, kteří neustále usilují o uznání druhých, je konflikt vnímán jako přímé ohrožení jejich sebeúcty. Konfrontovat někoho znamená riskovat odmítnutí, kritiku nebo dokonce opuštění, a to je pro lidi s nízkou sebeúctou nesnesitelné.
V extrémnějších případech mohou mít lidé se sociální fobií nebo vysokou mírou nejistoty nepřiměřený strach z toho, že budou během konfliktu souzeni nebo poníženi, a raději mlčí, i když to znamená vzdát se vlastního názoru.
Dlouhodobé důsledky
Neustálé potlačování emocí může způsobovat fyzické příznaky, jako je svalové napětí, zažívací problémy, chronické bolesti hlavy nebo neustálá únava. Není neobvyklé, že člověk, který je stále potichu, pociťuje příznaky úzkosti nebo deprese.
Kromě viditelných příznaků je hlubší škodou pocit, že nejste vyslyšeni nebo respektováni, a to ani sami sebou. Když člověk vždy mlčí, aby se vyhnul konfliktům, vysílá sám sobě velmi silný vnitřní vzkaz: „Moje potřeby nejsou tak důležité jako pohodlí druhých.“ To znamená, že je třeba se snažit, aby byl člověk vždy zticha. Tento vzorec chování může časem zničit sebeúctu a ztížit budování upřímných a uspokojivých vztahů.
Vystoupit z tohoto začarovaného kruhu není snadné, ale je to možné. Prvním krokem je uvědomit si, že konflikt sám o sobě není špatný. Klíčovou strategií je identifikovat a zpochybnit iracionální myšlenky, které podněcují strach. Položte si například otázku: Co nejhoršího by se mohlo stát, kdybych vyjádřil/a svůj nesouhlas? Opravdu toho člověka ztratím? Nebo si mě snad bude více vážit za to, že jsem upřímný?
Naučit se asertivní komunikaci je jedním z nejmocnějších nástrojů pro zvládání konfliktů. Být asertivní neznamená být agresivní: znamená to vyjadřovat své pocity, myšlenky nebo potřeby jasně, přímo a s respektem, aniž byste porušovali práva druhých, ale také aniž byste dovolili, aby byla porušena vaše vlastní práva.
