Zamilovat se do někoho, kdo je ženatý nebo má partnera, je nejen morální dilema, ale také příležitost prozkoumat hlubší vrstvy našich citových rozhodnutí.
Fortunátův syndrom: co to je a co říká psychologie o těch, kteří se zamilují do ženatého nebo vdané partnerky či partnera.
Zamilovat se do někoho, kdo už má vztah s jinou osobou, není jen typická situace z románů a filmů, ale také častý jev v reálném životě, který vyvolává silné emoce, pocity viny, iluze a vnitřní konflikty.
Z psychologického hlediska mohou být tyto druhy svazků udržovány hlubokou dynamikou přesahující lásku nebo touhu: vypovídají o nedostatku, nevědomém opakování a vzorcích náklonnosti zakořeněných z dětství.
Psychoanalytická psychologie tvrdí, že touha se často rodí z nedostatku. To znamená, že člověk netouží po tom, co má, ale po tom, co se zdá být nedosažitelné.
„Syndrom Fortunata“ je vzorec chování, který se vyznačuje vznikem citové závislosti na lidech, kteří jsou ženatí, vdané nebo žijí v páru.
V tomto smyslu může být zamilovanost do někoho, kdo již má partnera, způsobem, jak zůstat ve stavu neustálého očekávání, živit představu, že jednoho dne budete vybráni, zpozorováni, uznáni.
Tento vzorec se v některých klinických kruzích označuje jako Fortunátin syndrom (inspirovaný románem Fortunata y Jacinta od Benita Péreze Galdóse), který popisuje lidi, kteří vytvářejí citové vazby s citově nedostupnými osobami a navzdory utrpení, které jim to způsobuje, nadále idealizovaně čekají na magickou proměnu druhé osoby.
Běžné psychologické důvody zamilovanosti do lidí ve vztahu
Níže jsou uvedeny některé z psychologických důvodů, které jsou běžně základem takových citových rozhodnutí:
1. Opakování dysfunkčních rodinných vazeb
Mnoho lidí v dospělosti opakuje vztahové vzorce, které zažili v dětství. Pokud byla láska rodičů odměřená, přerušovaná nebo podmíněná, může se vytvořit nevědomé přesvědčení, že láska je vždy doprovázena námahou, očekáváním nebo utrpením.
Zamilovat se do někoho, kdo je již ženatý, tak může být opakováním těch vztahů, v nichž si dotyčný nikdy nebyl plně vybrán nebo všimnut.
2. Nízké sebevědomí
Když se člověk necítí skutečně hoden lásky, může vstupovat do vztahů, v nichž musí neustále dokazovat svou hodnotu. Role milence často zahrnuje pobyt ve stínu, chybí veřejné uznání a začlenění do života druhé osoby.
U některých lidí to posiluje vnitřní přesvědčení o méněcennosti, ale zároveň jim to umožňuje udržovat iluzi touhy.
Přijímat méně, než si zasloužíte, není láska, ale nízké sebevědomí.
3 – Iluze kontroly
V tomto vztahu může vzniknout falešný pocit moci: přesvědčení, že máte ve vztahu „hlavní slovo“, protože jste pro danou osobu ve vztahu citovým nebo sexuálním odbytištěm.
Obvykle se však jedná o fantazii, protože skutečné termíny a limity určuje osoba ve formálním vztahu.
4. Nevědomé soupeření
Touha „zvítězit“ nad někým, kdo již partnera má, může souviset s nevyřešenými konflikty z dětství, například se soupeřením se sourozenci o lásku rodičů.
V tomto případě není láska zaměřena ani tak na osobu samotnou, ale na to, co tato osoba představuje: vítězství nad druhým.
5. Skryté potěšení z viktimizace
Ačkoli se to může zdát rozporuplné, udržování tohoto typu vazby může přinášet psychické potěšení díky roli viktimizace. Některým lidem se dostává určité formy potvrzení nebo pozornosti, kterou v jiných kontextech nenajdou, a to i v případě, že jde o bolest nebo frustraci.
Neustálé stěžování, drama a utrpení také vyvolávají intenzivní emocionální reakce, které jsou často zaměňovány za vášeň.
6. Přitažlivost zakázaného
Z existenciálnějšího nebo neuropsychologického hlediska touha po zakázaném způsobuje zvýšení produkce dopaminu a adrenalinu.
„Zakázané “ je více vzrušující a porušení vyvolává pocit moci nebo svobody, který někdy maskuje osobní nejistotu.
Přitažlivost zakázaného je obvykle poháněna touhou, idealizací a emocionální intenzitou, kterou nepřístupnost vyvolává.
Jak se z tohoto emocionálního vzorce vymanit?
Psychologové se shodují, že prvním krokem k přerušení tohoto druhu vztahu je přestat moralizovat. Nejde o to soudit druhou osobu nebo sebe, ale upřímně se ptát sám sebe: Co tady hledám? Jaká prázdnota mě nutí udržovat tuto dynamiku? Proč souhlasím s tím, že budu součástí vadného vztahu?
Terapie, jako je psychoanalýza, kognitivně-behaviorální terapie nebo introspektivnější metody, jako je řízené snění, mohou být užitečné při identifikaci nevědomých vzorců, léčení ran z minulosti a začátku volby vzájemnějších a zdravějších vztahů.
Při těchto procesech je důležité věnovat se jednotlivým fázím terapie. V závislosti na přístupu to může vyžadovat dodržování určitých cvičení nebo značnou míru otevřenosti a upřímnosti. Pokud chcete pokročit, je důležité tyto podmínky dodržet a také důvěřovat terapeutovi.
Jaké emocionální potřeby se skrývají za těmito nemožnými vztahy?
Zamilovanost do lidí ve vztazích často neskrývá ani tak hledání druhé osoby, ale hledání vnitřního uznání, které nikdy neexistovalo. Netouží se po druhé osobě samotné, ale po pocitu, že jste byli vybráni, že jste dostatečně cenní, aby kvůli vám někdo překročil hranice.
Takové vztahy mohou plnit skryté emocionální funkce: vyhýbat se skutečné intimitě, udržovat touhu v kontextu bez závazků, oživovat staré rodinné vzorce, nebo dokonce podporovat narativ, v němž je láska bojem, očekáváním nebo obětí.
Rozpoznáním těchto potřeb a jejich zpracováním s pomocí terapeuta si můžete začít vybírat vztahy, které nebolí, nevyžadují, abyste byli „na půli cesty“ nebo „ve stínu“ jiného příběhu. Protože zdravá láska si neklade nesplnitelné podmínky ani po vás nechce, abyste se usadili na vedlejší koleji. Zahrnuje vás, staví vás na první místo a dává vám prostor.
