Když se díváme na Měsíc, vidíme pouze tu část, která odráží světlo Slunce. S výjimkou určitých období, například na začátku a na konci května, kdy je Měsíc v novu. Pak vidíme i tmavou část. Proč k tomu dochází a co s tím má společného Leonardo da Vinci?
V těchto dnech po západu Slunce stojí za to podívat se na noční oblohu. Tam se na západě shromažďují Mars, Jupiter a těsně nad obzorem Plejády. To není špatné místo pro začátek. Skutečným úkazem je však Měsíc. Krátce po novu je vidět jen úzký srpek. Nebo snad ano? Podívejte se blíže. Zbytek Měsíce je totiž vidět, i když na něj nedosáhne sluneční světlo. Dosahuje však světlo Země, nikoliv však z našich pouličních lamp, ale sluneční světlo odražené od Země. Tomuto jevu se také říká světlo Země, popelavě šedé světlo Měsíce nebo Da Vinciho záře.
Da Vinci tento jev objevil v roce 1510.
Tento jev se také nazývá Da Vinciho záře – název pochází od slavného Leonarda da Vinciho. Ten na počátku 16. století jako první podal řádné vysvětlení tohoto jevu. Uvědomil si, že slabé světlo na tmavé straně Měsíce je sluneční světlo odražené od Země. V roce 1510 své objevy zveřejnil. Najdete je v Lesterově kodexu, sbírce vědeckých spisů, poznámek, náčrtů a kreseb Leonarda da Vinciho. Již dříve existovaly různé další teorie, například že Měsíc svítí sám od sebe nebo že světlo pochází z jiných planet.
Jarní večer, podzimní ráno
Vinci však tehdy ještě předpokládal, že světlo Země se odráží od oceánů, ve skutečnosti však světlo k Měsíci vysílá celý povrch Země a také mraky. To však nic nemění na efektu, který je nejlépe patrný v úzkém měsíčním srpku těsně před novem a těsně po něm. Úkaz je nejlépe pozorovatelný večer na jaře a ráno na podzim. K pozorování Da Vinciho záře potřebujete jasnou oblohu a výhled na obzor vhodným směrem – na západ těsně po západu nebo na východ před východem Slunce.
